Vodík má coby palivo budoucnosti velký potenciál. Jeho výhodou jsou nulové emise a takřka nevyčerpatelné zásoby. Nevýhodou zatím finanční náročnost a chybějící infrastruktura. Přesto v Evropě jezdí na vodík už autobusy i vlaky. Česko je v jeho zavádění zatím opatrné.
Vodíkový elektromobil
Vozidla na vodíkový pohon jsou v podstatě elektromobily, svou energii však nečerpají z baterií, ale prostřednictvím reakce vodíku s vodou přímo v motoru. Zásadní výhodou vodíkových vozidel ve srovnání s bateriovými elektromobily je dlouhý dojezd (600-700 km) a krátká doba tankování.
Vodík k pohonu využíval údajně už první automobil se spalovacím motorem vyrobený v roce 1807. Masově vyráběné osobní vozy na vodík začaly však první automobilky nabízet teprve nedávno. Využívá je například londýnská policie či pařížští taxikáři. Nadějný vývoj nicméně probíhá především v oblasti hromadné dopravy, která nevyžaduje tak hustou síť plnících stanic. V Německu v roce 2018 uvedli do ostrého provozu první vodíkový vlak a úspěch projektu motivoval k nákupu těchto technologií i jiné země jako je Francie či Rakousko. Autobusy na vodíkový pohon jsou v provozu již v řadě evropských i světových měst a jejich množství se postupně zvyšuje. Slibná je i budoucnost v nákladní dopravě.
Vodík v ČR
První příklady vodíkové mobility už lze nalézt i v Česku. Již od roku 2009 jezdí experimentální hybridní autobus v Neratovicích, první velkou investici do vodíkové plničky dokončuje Ostrava, využití vodíku v městské hromadné dopravě plánují brzy i v Praze a Brně. Ústecký kraj se jako první český region nedávno připojil k evropskému partnerství Hydrogen Valleys které podporuje rozvoj inovačních vodíkových ekosystémů. Objevují se už i první veřejné vodíkové plničky, stojí zatím v Praze, Brně či Litvínově. O vodíkových technologiích jakožto nadějném směru vývoje, který se vyplatí sledovat se hovoří i v Národním plánu čisté mobility.
Překážky rozvoje
Větší rozšíření vodíkové mobility brzdí podobné překážky jako elektromobilitu, tedy především chybějící infrastruktura a vysoké vstupní investice. Budování sítě plnících stanic se nevyplatí, dokud nebude na silnicích dostatek vozů, které by ji mohly využívat. Ty jsou však zatím příliš drahé a chybí důvod je pořizovat, dokud není kde doplňovat palivo. Východiskem z této patové situace je podpora státu či evropských institucí. Ta naštěstí již existuje. Evropská unie je světovým lídrem v rozvoji vodíkových technologií. Již nyní poskytuje na vodík podporu v rámci dotačních programů do mobility a objem vodíkových investic plánuje mohutně navýšit.
Problémem je též ekologická výroba vodíku. Ten se totiž v přírodě vyskytuje jen ve sloučeninách, z nichž je třeba ho nejprve izolovat a pak stlačit. K tomuto procesu je však v současnosti využívána hlavně energie z fosilních paliv.
I přes tyto komplikace jsou vodíkové technologie nadějnou cestou k čistší budoucnosti a jejich rozvoj se určitě vyplatí sledovat.
