Lukáš Sedláček je zakladatel a ředitel Týdne inovací, vzdělávacího institutu ELAI a také startupu Poetizer. Studoval religionistiku, hebraistiku, mezinárodní teritoriální studia a evropská studia na Karlově univerzitě, na Univerzitě v Cambridgi pak mezinárodní vztahy. Po studiích působil několik let ve státním i neziskovém sektoru.
Co pro vás znamená slovo udržitelnost a jaká v tomhle kontextu vidíte klíčová témata? Někdo ho může považovat za „buzzword”, navíc si pod ním každý představí něco jiného. Co v tom vidíte vy?
Vidím v tom dvě stěžejní oblastí, které jsou naprosto kritické pro naše úctyhodné přežití. Je to jednak oblast nových technologií, hlavně umělá inteligence, a druhá právě udržitelnost samotná. Budou to témata, která budou více a více palčivá, už teď se to otáčí ze všech stran, myslím třeba AI udržitelnost. To je vlastně také důvod, proč Týden inovací, který jsem zakládal v roce 2015, stojí na těchto dvou hlavních, stěžejních tématech. Od té doby k nim přidáváme další, ale jádro této události se týká právě vývoje oblasti AI a oblasti udržitelnosti. Udržitelnost je tedy, jak ji vnímám, základní slušnost nejen lidského, ale každého životního druhu. Tedy vzít si během života pouze to, co je pro něj naprosto nutné a poté vrátit to, co zase může pomoct životu dalšímu. S tím souvisí i inkluze, která bude víc a víc vnímána jako komplexní trend, tedy holistická inkluze. Nejen inkluze mužů, žen, starších lidí, lidí s postižením, ale vlastně inkluze i zvířat, rostlin, a pak bude podle mě jako další třeba inkluze i nerostných surovin. Inkluze udržitelnosti vlastně zahrnuje úplně všechno.
To, co se mi líbí z hlediska zvyklostí dřívějších národů, bylo jejich trošku idealistické, ovšem do značné míry pravdivé vnímání, které se projevovalo třeba v tom, že když lidé tehdy kopali doly, měli rituál, kdy se omlouvali Matce Zemi, že vstupují do jejích útrob. Vnímali totiž jako nepřirozené, že to dělají jen proto, aby měli něco, co úplně nepotřebují a co není nutné k přežití. Nebo když zabili zvíře, vždy měli nějaký rituál, kdy se člověk omlouvá za to, že to udělal. A to je podle mě taky důležitý aspekt – uvědomit si to, že žijeme neudržitelně a jíme maso, které nemusíme jíst, a máme toho víc, než potřebujeme. Je třeba vnímat s pokorou to, co máme, a uvědomit si, že jsme tady jen nějakou přechodnou dobu.
Mně se moc líbí, že Vy vlastně používáte úplně jiný jazyk, než je zvykem v byznysu. Většinou to zní spíš: „To je naše odpovědnost, to je to naše DNA…” a Vy tam máte „inkluzi” a spoustu dalších.
Ano. Já nejsem primárně byznysový, nebo – jsem byznysový, ale taky jsem humanitně vystudovaný, a to bude asi právě to.
Tím jste mi vzal druhou otázku, tedy vztah mezi udržitelností a inovací, ale chtěla jsem se i tak zeptat, jestli vidíte v digitální transformaci, digitalizaci a využívání AI nějaká rizika. Říká se, že všechno má dvě strany…
Ta rizika spojená s technologiemi určitě jsou. Při využívání těchto technologií je podle mě důležité, abychom vnímali, že to není úplně dokonalá náhrada zážitku nebo prožitku. Když komunikujeme klasicky s někým přes messenger, není to stejné jako se s ním potkat. Nebo když třeba žijeme ve městech, což je také něco nepřirozeného, tak si musíme uvědomit, že to má vliv například ve formě alergií, které bychom normálně neměli. Budeme mít možná více depresí, protože zkrátka nevidíme tolik zeleně a vůbec to prostředí nás ovlivňuje. Takže vlastně jakékoliv nepřirozené používání něčeho, co neměli naši prapředkové, nám umožňuje mít de facto více moci a kontroly, ale zároveň o něco přicházíme a to, co nám to kompenzuje, není úplně jedno za jedno. Pořád je lepší se s někým potkat osobně, dát tomu ten čas, jet někam hodinu, než si jen napsat pár SMSek nebo zpráv: „Jak se máš?”, „Mám se dobře”, „Tak to je skvělý,” a brát to tak, že už se zase nemusíme rok vidět.
Na co byste nalákal účastníky na letošní, devátý ročník Týdne inovací?
Každý člověk je specifický a zajímá ho trochu něco jiného, z jiného pohledu. Ten event se rozrůstá tak, aby to zaujalo víc lidí, kteří mají zájem třeba o to, jak pomáhají houby v rámci léčebných procesů, jak pracovat s technologiemi, aby nám nezpůsobovaly deprese, nebo co může pomoci v rámci zdravotnictví a ekologizace dopravy. My se díky šíři témat pokoušíme, aby tam byla diskuze a abychom podporovali sdílení mezi lidmi a obecně nadšení, nebo alespoň zbavení se strachu ohledně toho, co nás čeká. Vyjádření názoru nebo změna přístupu je to, co mě osobně na tom baví nejvíc. Máme přes 80 seminářů, přes 55 řečníků, přes 70 inovací, které jsme vymysleli tady v České republice i v zahraničí. Jde o možnost získat nové podněty, nové nápady, nějak si na ně utvořit názor nebo se jimi nějak inspirovat, a to je podle mě vždycky obohacující zkušenost. Jak řekl Órigenés, celý vesmír je jedna velká škola. Lidé, které zajímají inovace a udržitelnost, si chtějí rozšiřovat svoje názory a je to otevřenost, co mě na tom láká a láká i ostatní lidi, co jsou zvídaví.
Zohledňovali jste udržitelnost při celé akci a její organizaci?
Ano, za prvé se pokoušíme ukazovat právě na projekty, které jdou tímto směrem. Podle slovinského filozofa Slavoje Žižka je tempo, kterým ničíme přírodu a chováme se neudržitelně, tak silné a dramatické, že jediné, co tomu podle něj může pomoct, jsou právě inovace jakožto radikální řešení velkého problému. Proto jsme tu měli loni představitele z MIT (jedna z nejprestižnějších amerických univerzit), kteří zkoumají projekt na vytvoření vrstvy bublin o velikosti Brazílie, které by visely v atmosféře a pohlcovaly by asi 1,8 % slunečního záření, čímž by se omezilo globální oteplování. Jsou to ohromné nápady. Letos se bude prezentovat firma Myco, která vyrábí pomocí hub náhradu polystyrenu v rámci přepravy zboží.
Dále chceme jako organizátoři víc a víc tento event táhnout i v logice udržitelnosti samotné. To je ale něco, na co tady ještě nejsou moc dodavatelé a firmy úplně zvyklí, takže v nějakých aspektech musíme ještě dělat kompromisy, protože nemají ten produkt, který chceme. Příští ročník, který už má být mezinárodní, se chceme prezentovat jako vzor, který jde tímto směrem. Celý proces ekologizace jsme začali už před lety. Zrušili jsme například desky pro účastníky a propagační materiály ze všech možných firem.
Vy tam máte hodně vzdělávacího programu a vůbec se věnujete vzdělávání. Myslíte si, že se dospělí u nás vzdělávají dostatečně? A máme dostatečně inovativní vzdělávání?
To je hezké téma, já se tomu věnuju právě v ELAI, kde se Týden inovací zrodil. Přemýšlím od roku 2010, jak motivovat lidi, aby se chtěli vzdělávat. A myslím si, že nám úplně ještě nedochází důležitost celoživotního vzdělávání, protože trend je obecně ten, že role institucionálního vzdělávání, obzvlášť toho vysokoškolského, se bude snižovat. Novinek v rámci jakéhokoliv oboru bude tolik, že to, co jste se naučila před 20 lety v rámci marketingu, je teď už je totálně překopané. Lidé, kteří budou chtít být stále relevantními zaměstnanci nebo podnikateli nebo vlastně kýmkoliv, se budou muset víc a víc vzdělávat, aby stále dokázali orientovat v oboru. Můj přístup byl právě motivovat lidi tím, že si vyberou ty nejzajímavější osobnosti s dlouholetou praxí, co předávají své zkušenosti a znalosti dalším. Povinné školení v rámci instituce nebo firmy, kde vlastně nikdo moc nechce být, fungovat nebude.
Věnuje se podle vás vzdělávání dostatečně i tématu udržitelnosti?
Myslím si, že nikoliv. Třeba otázka inkluze a diverzity na pracovišti nebylo před covidem téma a nikdo moc nechápal, proč za to má platit. Důležitá témata se k nám dostávají ze Západu s poměrně velkým zpožděním, nevím, jestli je to pět let nebo ještě víc. Udržitelnost je stále větší téma. Firmy si musí uvědomit, že má tvořit jádro jejich přemýšlení na pracovišti, veškerých procesů a optimalizace. Václav Smil, kterého jsme měli na Týdnu inovací před dvěma lety, právě říkal, že s ohledem na udržitelnost je zapotřebí dělat racionální kroky. A to je třeba pro něj mít budovy s dvojitými skly. Stejně tak jako třeba snížit poměr masa, které jíme, protože ne všichni musí být vegetariáni a vegani, ale patří to mezi jednoduché věci, které může každý udělat.
Já si vždycky říkám, jestli nám trochu neujel vlak. Vždycky ještě čekáme a přemýšlíme, než novinky přijdou povinně, co na to naše konkurenceschopnost?
Já mám takový pocit, že u věcí, které jsou globálními trendy, máme apriori spíš nevoli. Myslíme si: „Kdo to nařídil? Jakej člověk z Bruselu nebo někde,” a podobně a pak apriori volíme spíše negativní přístup. Ten zpravidla později nějak korigujeme s tím, že to vlastně není úplná blbost nebo to možná nechce Brusel, ale je to dobré pro planetu. Takže tyto věci přijímáme pomaleji, zatímco třeba ty z oblasti digitalizace mnohem víc. Mimochodem nás mnoho mezinárodních firem využívá jako trh, kde si mohou vyzkoušet nové digitální projekty, protože my se jich nebojíme a jsme hodně hraví.
To je jistě skvělé. A skvělé by taky bylo, kdybychom i téma udržitelnosti nebrali jako něco, co musíme následovat, ale něco, čeho chceme být součástí jako kreativní Češi. Tedy nějak tomu pomoct, téma si osvojit a nemyslet si, že nám okolí chce něco nařizovat jako malým dětem, které pořád reptají. Ale zase je výborné, že když se něco stane mainstreamem, tak ta naše vlčí kmenová mentalita naskočí, a pak už to není ve stylu: “jo, to dělá soused, to dělá tamhleta firma, to budu teda dělat taky, ani nevím proč, ale prostě nechci být jako nějak pozadu.”
Jste optimista v otázce udržitelného rozvoje? Jestli tedy opravdu rozvoj může být udržitelný.
Je to otázka, jak moc je možné spoléhat na mezinárodní dohody a na to, že to za nás někdo vyřeší a vymyslí. Jsem spíše skeptický vůči tomu, že můžeme být nečinní – jako firmy, lidi a stát. Jsou tam zároveň silné národní zájmy nebo zájmy skupin, které o udržitelnost moc nestojí. Dochází k boji mezi etikou péče a utilitarismem. To je podle mě základní rozpor dvou morálních teorií, který je zkrátka neslučitelný. Jde o tendenci co nejvíce pomáhat všeobecnému blahu, minimalizovat utrpení a maximalizovat štěstí pro všechny oproti lidské přirozenosti starat se jen o blaho své vlastní.
Řešení nemusí být science-fiction, jako je už zmiňovaný povlak bublin v atmosféře. Může být už jenom v tom, což říká David Attenborough, že necháme větší a větší části přírody dělat si co chce, mít oblasti, kde člověk moc nezasahuje. Takže obecně si myslím, že bychom měli bít na poplach, protože stát nic neudělá a za 50 let to budou mít generace ještě těžší. Což je špatně, protože tím vytvářím strach ještě v další generaci. Proto je třeba k tomu přistoupit pozitivně a zároveň aktivně, tedy přemýšlet, jak můžeme přispět my sami. A pak i samozřejmě konat.
