Multifunkční rybníky
Rybníkářství má v České republice již dlouholetou tradici. Podle Ladislava Vacka mají rybníky v krajině doslova multifunkční význam jednak pro místní mikroklima, pro zlepšení čištění vod, pro biodiverzitu, jako požární nádrže, jednak i jako pohotovostní zdroje vody, například pro lokální zavlažování. Svůj význam mají samozřejmě také pro zadržení vody v krajině, což je velký problém České republiky z hlediska adaptace na změnu klimatu a stále větší sucho.
„Současnou společností je funkce rybníků velmi silně podceňována až dehonestována a to není dobré. V minulosti byly rybníky velmi vážené, podívejme se například na období Karla IV. či Viléma z Pernštejna a další,“ vysvětluje Ladislav Vacek. Zdůrazňuje také fakt, že rybniční vody se podstatnou měrou účastní malého vodního koloběhu, a pozitivně tak ovlivňují mikroklima dané lokality a stav podzemních vod. Velký rozmach rybníkářství je spojován zejména s dobou Karla IV. Nadčasový význam rybníků si tehdejší panovník silně uvědomoval a z prostředků Království českého realizoval stavby rybníků a zároveň je nařizoval stavět také městům, feudálům i církvi. Již tehdy se vědělo, že odvodnění vede k přehřívání krajiny a zadržení vody v krajině je klíčové pro minimalizaci kolísání teplot mezi dnem a nocí a omezování významných rozdílů mezi vlhkým a suchým obdobím v průběhu jednoho roku i v cyklu více let a též jako zdroj energie pro mlýny, hamry a jako místo pro produkci potravin. Ladislav Vacek připomíná, že „nebýt rybníkářů, tak by většina rybníků byla již přeměněna na pole, či zastavěna a to se všemi dopady na naši krajinu a život.“
Rybníky jako inspirace v kultuře
Pohled na vodní plochu jednoznačně lahodí lidskému oku. Rybníky mají své odrazy i v kultuře našeho národa. Asi každý zná pohled na rybník s rostoucími rákosinami (doutníky) a hrajícími si dětmi od Josefa Lady. Malíři, básníci, spisovatelé i lidové písně používají rybníky jako velice atraktivní prostředí pro ztvárnění a umělecké zachycení každodenního života v zemi. Vacek zdůrazňuje, že rybníky patří do kulturního bohatství našeho národa.
Nedostatečně oceňovaný obor
Rybníkářství přináší řadu pozitivních externalit. Zdá se ale, že společnost tyto výhody nedokáže patřičně ocenit. Podle Vacka není rybníkářství dostatečně finančně podporováno. „Z krajů a obcí o žádné podpoře soukromým vlastníkům rybníků nevím a ze strany státu je to jen velmi malá náplast na všechna příkoří, které legislativa a požadavky úřadů na vlastníky rybníků kladou,“ přiznává. Přitom péče o rybníky není zdaleka snadná a levná záležitost. Aby rybník fungoval tak, jak má, je třeba ho čistit a opravovat a obnovovat okolní infrastrukturu. „Máme i projekty na výstavbu nových rybníků, ale tyto zatím nerealizujeme,“ upozorňuje Ladislav Vacek a dodává, že s financemi to jednoduché nemají, ale jejich firma je soběstačná.
Překvapivě nedocenění udržitelní kapři
Zdá se, že Češi nedoceňují jen rybníky, ale také ryby v nich žijící. Česko je největším producentem kaprů v Evropské unii. Spolu s Polskem, Maďarskem a Německem tvoří 80 procent evropské produkce tohoto druhu. Více než 85 procent českých rybníků je osazeno kapry, i když jsou v nich i další druhy ryb (např. štika, sumec, lín, amur nebo tolstolobik). Češi ročně spotřebují jen 1,2 kila masa našich ryb na osobu. Spotřeba ryb je tak u nás nejnižší v celé EU. Češi je jedí převážně na Vánoce. Přitom je kapří maso podle Ladislava Vacka velmi dostupné, výživné a bohaté nejen na bílkoviny. Navíc se ukazuje, že jejich chov je v porovnání s chovem jiných zvířat na maso jedním z nejudržitelnějších. Polovina českých kaprů končí v Evropě, kde je o ně velký zájem. „Mrzí mě, že je o naše ryby zájem spíše v zahraničí než u nás. Věřím ale, že právě pozitivní vliv konzumace ryb na zdraví, potvrzený i takovými kapacitami, jako je IKEM Praha či Lázně Poděbrady, nakonec převáží a doposud nízká poptávka po našich vlastních rybách, které navíc díky líhním můžeme opakovaně udržitelně chovat a tím udržovat i rybníky se všemi jejich pozitivními dopady na naši krajinu, se zvýší,“ dodává Vacek.
Jako národ bychom se měli zamyslet nad tím, jak přistupovat k rybníkům a rybám v nich. Například tím, že se alespoň minimálně přeorientujeme na lokální produkci sladkovodních ryb. Podpoříme tak užitečné rybníkáře a jako vedlejší produkt ještě snížíme svou uhlíkovou stopu z konzumace živočišných bílkovin. V současné době tím také snížíme závislost na dovozu potravin z jiných zemí, třeba i přes půl planety. Na závěr Ladislav Vacek připomíná velmi důležitý fakt: „Bez vody není života.“
