Sklo je snadno recyklovatelné, ale jeho přeprava vytváří značnou uhlíkovou stopu
Sklo podobně jako kovy nabízí široké možnosti využití. Výhodou je snadná recyklovatelnost skla, včetně vytvoření zálohovacího systému jako jej již dlouhou dobu známe u skleněných pivních lahví. Sklo je také snadno omyvatelné a pomocí dalších chemických látek lze snadno měnit jeho barevnost nebo částečně i mechanické vlastnosti. Velkou výhodou skla oproti kovům je jeho průhlednost, která je v případě prodeje potravin velice žádoucí.
Podobně jako kovy je sklo však energeticky náročné na výrobu, i když ve srovnání s hliníkem je spotřeba energie mnohonásobně menší. Dále lze uhlíková stopa snižovat využitím recyklovaného nebo ideálně znovupoužitelného skla. Často opomíjená potíž s ekologickou stopou skla nastává v logistice. Sklo je totiž těžké a nezanedbatelná část uhlíkové stopy v jeho celém životním cyklu vzniká právě v rámci logistiky. Zároveň je také křehké, takže přeprava tohoto materiálu vyžaduje zvýšenou opatrnost při manipulaci.
Bioplast je hitem posledních let, je však náročný na vodní zdroje i ornou půdu
Stále častěji se setkáváme s používáním bioplastů, což je v podstatě jakýkoliv materiál, který obsahuje přírodní složku nebo který je rozložitelný v přírodě. Mezi výhody bioplastů bývá uváděna jejich rozložitelnost v přírodě a zároveň obnovitelnost zdrojů, ze kterých je tento materiál získáván. Těmi bývá nejčastěji cukrová řepa, brambory nebo kukuřice. Pro získávání bioplastu je také značně vytěžována orná půda, která místo pěstování potravin slouží k výrobě plastů. Taková výroba je zároveň velmi náročná na vodní zdroje. V neposlední řadě obsahují bioplasty mnohdy značné množství hnojiv ropného původu, čímž je přírodní složení těchto polymerů přinejmenším diskutabilní. Výjimku tvoří bioplasty druhé generace, které vznikají z odpadních materiálů. V Česku je to například bioplast P3HB od firmy Nafigate corporation vyráběný z použitých olejů, který je zároveň plně rozložitelný.
Dále často zmiňované kompostování bioplastu je v českých podmínkách utopií, neboť žádné velké kompostárny v České republice nyní bioplast do svého provozu ke kompostování nepřijímají. Kompostováním bioplastu vzniká navíc z velké části pouze CO2, pak menší množství vody a metanu. Tedy přidaná hodnota pro zeminu je z tohoto kompostu v podstatě mizivá a tvrzení o ekologičnosti bioplastu lze řadit spíše mezi praktiky greenwashingu.
Plně rozložitelné plasty však mají rozhodně své místo v cirkulární ekonomice. Avšak pokud chceme skutečně snížit množství odpadu, je potřeba jednorázové plastové výrobky nahradit znovupoužitelnými tam, kde je to možné. Využití bioplastů má jistě své místo v medicíně, mohou sloužit jako náhrada mikroplastů nebo lze tímto materiálem nahradit kávové kapsle, pytle na bioodpad či cigaretové nedopalky.
Vzít si z každého materiálu to pozitivní a snižovat to negativní
Skoro se chce říct, že odpověď, jaký materiál je ten nejlepší, v podstatě neexistuje. Každý materiál má svá pro i proti. Rozumné se tedy zdá vzít to pozitivní, co materiál nabízí, a odpovědnou cestou se pak snažit snižovat nevýhody, které s ním souvisí.
