Častým dotazem spotřebitelů, ale i výrobních firem a e-shopů je, jaký materiál je nejekologičtější. Volba probíhá mezi plastem, papírem, kovem, sklem, případně bioplastem. Každý z těchto materiálů má svá pozitiva i negativa. V prvním díle tohoto dvoudílného článku se podíváme na kov a plast.
Kov vydrží prakticky cokoliv, je však náročný na výrobu
Celosvětově nejprodukovanější kovy jsou hliník a železo. Oba tyto kovy mají široké možnosti využití a zároveň se dají snadno recyklovat. V čem je však jejich použití problematické?
U obou kovů je to především energeticky náročná a drahá výroba a zpracování. Hliník se dá v Evropě smysluplně zpracovávat v Norsku, které má dostatečné zdroje energie z vodních elektráren a výroba hliníku je tak levná a s nižší uhlíkovou stopou. Největším světovým producentem je naopak Čína, která pro zpracování hliníku využívá z velké části energii z uhelných elektráren. Dalšími velkými producenty hliníku je například Indie, Kanada, Rusko, Austrálie a Spojené arabské emiráty. Jiné státy nemají zdaleka tolik vlastních energetických zdrojů, aby zde výroba hliníku měla smysl a zároveň nedisponují nalezišti bauxitu. To může potvrdit i fakt, že letos v srpnu oznámil konec provozu klíčový výrobce hliníku na Slovensku, Slovaco, který ukončil svůj provoz již na konci září 2022.
Problematické z pohledu recyklace jsou také například příměsi, které vylepšují chemické, mechanické nebo optické vlastnosti železa, hliníku a skla. Je třeba poznamenat, že tyto příměsi jsou pro každý materiál jiné. Existuje cca 7 základních hliníkových slitin, které se liší složením a množstvím přidaných (legujících) prvků. Různé slitiny se poté využívají například k výrobě plechovek nebo k výrobě trupů letadel. Bohužel ještě neexistuje technologie, která by dokázala efektivně odseparovat všechny prvky slitin. Samostatné slitiny se po recyklaci přimíchávají do primárního materiálu, kde se rozředí. Pro zavedení plně cirkulárního řešení pro recyklaci kovů, bude důležité dlouhodobě buďto lépe třídit kovy i na základě jejich slitin, případně komercializovat technologii pro separaci přidaných (legujících) prvků.
Plast je levný a energeticky nenáročný materiál, jeho recyklovatelnost je však diskutabilní
Plast je v poslední době mediálně pranýřován. Je to však materiál lehce zpracovatelný a na výrobu oproti kovům energeticky nenáročný. Stačí doslova malá dílna s 3D tiskárnou, na rozdíl od obřích hutí na zpracování hliníku nebo jiných kovů. Jednou z výhod plastu je jeho nízká váha a snadná modifikovatelnost. Tedy lze měnit jeho barevnost i jiné vlastnosti, díky takzvaným aditivům. Využití plastů nahrává i přívětivá cena, která lze dále snížit díky plnivům neboli přimýchaným látkám, které mají nižší cenu než plast samotný (například kaolin nebo křída).
Aditiva a plniva, která dodávají žádanou variabilitu plastům, jsou ale zdrojem značných komplikací při recyklaci. Tyto přidané látky způsobí, že stavebním prvkem plastů označené jako “polypropylen” je polypropylen, ale jejich vlastnosti se diametrálně liší. Pokud jsou tyto „různorodé“ polypropyleny zrecyklovány, výsledkem je plast šedé barvy s mixem různých aditiv a plniv, které již neumožňují široké využití.
Samotná recyklace plastu pak naráží i na reálné možnosti třídění tohoto materiálu. Ruční ani automatické třídění není v současné době dostatečně efektivní a značná část plastů ze žlutých popelnic končí jako alternativní palivo v cementárnách. V dobách nízkých cen ropy bylo také obvyklé, že primární plast byl levnější než plast recyklovaný. Zpracovatel plastu si pak raději vybere primární plast, který má jasně definované vlastnosti.
S recyklovaným plastem se také uvolňují do životního prostředí mikročástice, se kterými si příroda zatím neumí poradit. Tyto mikroplasty se pak vyskytují jak ve vodních zdrojích, tak i v tělech živých organismů a důsledky jejich vlivu na naše zdraví ještě nejsou zdaleka známy.
Zajímají vás také výhody a nevýhody bioplastu a skla? Právě na ty jsme se zaměřili ve druhém dílu článku o skrytých nevýhodách některých materiálů. Publikovat ho budeme již brzy.
