Bioplasty jsou druhy plastů, které jsou buď vyrobeny z obnovitelných biologických zdrojů (biobased), nebo jsou biologicky rozložitelné, případně kombinují obě vlastnosti. To znamená, že ne všechny bioplasty jsou biologicky rozložitelné, a ne všechny jsou vyrobeny z přírodních materiálů.
Spotřeba zdrojů
Prvním velkým problémem pojícím se s výrobou bioplastů, je jejich původ. Na první pohled nám šetří neobnovitelné zdroje, protože se nevyrábí z ropy. To by bohužel platilo jen v případě, že by se daly vyrobit ze surovin, které by se daly získat „čistě“, což zatím u většiny bioplastů neplatí.
Nejčastěji se totiž vyrábí z kukuřičného škrobu a řepného cukru. Tyto zemědělské plodiny se ale musí někde vypěstovat a soutěží tak s produkcí potravin. Navíc s jejich výrobou se pojí jak spotřeba ropy, tak znečištění v podobě pesticidů, herbicidů a umělých hnojiv používaných v konvenčním zemědělství. K problémům životního prostředí tak spíše přispívají, než je řeší.
Výjimku tvoří bioplasty druhé generace, které vznikají z odpadních materiálů. V Česku je to například bioplast P3HB od firmy Nafigate corporation vyráběný z použitých olejů, který je zároveň plně rozložitelný.
Pochybná rozložitelnost
Dalším velkým problémem je jejich pochybná rozložitelnost. Motivace pro vznik bioplastů byla ta, že nahradí jednorázové plastové výrobky, jejichž nerozložitelnost způsobuje znečištění naší planety. U rozložitelného bioplastu si běžný člověk představí, že výrobek z něj se po odhození do volné přírody ztratí a zmizí. Poučenější člověk doufá v jeho rozložení alespoň při kompostování.
Bohužel tak jednoduché to není. Bioplasty potřebují ke svému rozložení specifické podmínky a čas. Tyto podmínky ve většině případů zahrnují vysokou teplotu nebo tlak, které v běžné přírodě nikdy nenastanou. Pokud nemají bioplasty vhodné podmínky k rozložení, nerozkládají se vůbec nebo se začnou chovat jako běžné plasty a pouze se rozpadají na malé kousky, které se mohou chovat stejně nebezpečně jako mikroplasty. Čeští vědci z Ústavu experimentální botaniky Akademie věd také zjistili, že se bioplastové obaly obsahují prakticky stejné množství chemikálií jako obyčejné plasty a tyto chemikálie se při rozkladu uvolňují do životního prostředí. V Česku navíc ani nemáme kompostárny, které by byly schopné kompostovat bioplasty.
Další podmínkou je dlouhý čas potřebný k jejich rozložení. I když se bioplasty dostanou do průmyslové kompostárny, která dokáže kompost zahřát na dostatečně vysokou teplotu, jejich přítomnost v bioodpadu je spíše na obtíž, protože se rozkládají mnohem déle než běžný bioodpad a celý kompostovací proces tak komplikují. Využívání bioplastového jednorázového nádobí lze přímo spojit s greenwashingem.
Evropská unie z těchto důvodů od roku 2021 zakazuje používání většiny bioplastů v jednorázových výrobcích.
Těžká rozeznatelnost oproti běžným plastům
Komplikace způsobuje i to, že bioplasty jsou na první pohled nerozpoznatelné od běžných plastů, což komplikuje jejich třídění a následné zpracování. Spotřebitelé neví, do kterého koše bioplasty vyhodit a pokud se spletou, působí to problémy. Bioplast přimíchaný do běžného plastového odpadu zaměstnanci třídicích linek nerozeznají od běžného plastu. Pokud se pak odešle na recyklaci společně s plastem, může například jeden bioplastový kelímek znehodnotit celou várku recyklovaného plastu.
Výhrou není ani to, pokud se bioplast dostane na skládku. Tam totiž nepanují podmínky, které by pomáhaly rozkladu čehokoliv a bioplast, stejně jako žádný jiný odpad, se nikdy nerozloží a veškerá snaha potřebná k jeho výrobě tak přijde vniveč.
Jednorázový odpad omezovat a nahrazovat znovupoužitelným, ne rozložitelným jednorázovým
Posledním problémem je motivace, se kterou bioplasty vyrábíme. Dokud se jimi budeme snažit nahradit jednorázové výrobky, vždy to bude vytloukání jednoho problému druhým. Pokud chceme skutečně snížit množství odpadu znečišťujícího naši planetu, měly bychom jednorázové plastové výrobky nahradit znovupoužitelnými všude tam, kde je to možné. A bioplasty používat tam, kde mají pro své vlastnosti využití, jako je například medicína.
Pokud chceme pokračovat v jejich výrobě, měli bychom se zaměřit na výrobu z druhotných surovin (odpadních materiálů), zajistit jejich rozložitelnost i v běžném domácím kompostu a začít je značit tak, aby se nedaly splést s běžným plastem a komplikovat tak recyklaci.
Rozložitelnost bioplastů v obraze
Biodegradace materiálu je proces, který závisí na složitých biologických podmínkách na každém místě. Navíc jen hrstka polymerů má vlastní schopnost biologického rozkladu v různých prostředích. Proto byly v posledních letech vyvinuty specifické normy a certifikáty, které poskytují rámec pro prohlášení, zda se produkt může v životním prostředí biologicky rozložit či nikoli. Vědecké ověřování a certifikace o environmentálních tvrzení je podle směrnice o ekologických tvrzeních stále důležitější. Biologická rozložitelnost je jedním z environmentálních tvrzení, které bude muset být ověřeno certifikací třetí strany.