Na výrobce je v tomto kontextu přenesena odpovědnost za plnění daných cílů a aplikace možných funkčních řešení. Celková problematika jednorázových obalů je však mnohdy zahalena nejrůznějšími mýty. My některé z nich vyvrátíme.
1. Bioplastový obal lze kompostovat
Může se zdát, že vše, co je bio, by mohlo být rozložitelné, avšak opak je pravdou. Obaly z bioplastů není možné kompostovat, jelikož většina těchto obalů není rozložitelná za normálních podmínek. K jejich rozkladu je nutné zajistit specifické podmínky. Některé bioplasty sice dokládají, že jsou průmyslově kompostovatelné, avšak k jejich rozkladu je zapotřebí delší doba, než je tomu u normálního bioodpadu. V Česku je bohužel většina kompostáren postavena na volných plochách, a tak ne vždy splňují optimální prostředí, kde je potřeba určitý poměr dusíku, uhlíku, živin a teplota cca 60 °C, aby nasimulovali podmínky pro vhodné kompostování. Kompostáři proto bioplasty odmítají, neboť vzniká riziko, že v půdě budou obsaženy nebezpečné mikroplasty. Dokonce na domácím kompostu se bioplast nerozloží ani za dva roky, optimální podmínky zatím v přírodě pro rozklad nynějších bioplastů neexistují. Bohužel s bioplastem nelze nakládat ani jako s konvenčím plastem, musí být zpracován odděleně. A tak nezbývá nic jiného než vyhodit obal z bioplastu do směsného odpadu.
2. Bambusové kelímky a nádoby jsou nejlepším řešením
Není bambus jako bambus. Bambusové jednorázové nádobí se vyrábí z bambusové drti a je slepováno pomocí pryskyřice. Ta se dnes ale ve velkém množství vyrábí synteticky a obsahuje škodlivé látky, jako jsou melamin a formaldehyd. Při styku s horkým nápojem o teplotě 100 °C nebo s rozpáleným jídlem může docházet k uvolňování těchto nebezpečných a zdraví škodlivých látek. Když už se rozhodnete pro bambusové nádobí, vybírejte jen šetrné výrobky s certifikací. Zjistěte si, zda je nádobí vhodné pro styk s potravinami a neobsahuje nebezpečné látky, jako jsou melamin, PVC, olovo a ftaláty.
3. Papírová taška je ekologičtější než ta plastová
Tato problematika je komplikovanější než se může zdát. Papír není nutně lepší než plast a plast není nutně lepší než papír. Vše záleží na kontextu použití daného materiálu a možnosti jeho znovupoužití. K detailnějšímu posouzení výrobku, jeho materiálů a dopadů na životní prostředí slouží metoda životního cyklu výrobku LCA (Life Cycle Assesment). Dle této metody mají vybrané plastové tašky (např. HDPE – polyetylen s vysokou hustotou) nižší uhlíkovou stopu a větší potenciál pro znovupoužití. Na druhou stranu, pokud nedojde k jejich řádné recyklaci, při rozkládání ohrožují životní prostředí mikroplasty. Tento fakt však v případě papírové tašky odpadá.
4. Zálohování není potřeba, když se dobře třídí
Do roku 2029 musejí členské země EU dosáhnout 90 % zpětného sběru plastových lahví a do roku 2030 mají být lahve vyrobené ze 30 % z recyklovaných materiálů. Jen pouhým tříděním však nelze dosáhnout velkého podílu recyklovaných složek a zpětně sebraných plastových lahví. Při sběru PET lahví ze žlutých kontejnerů dochází ke kontaminaci a velkým ztrátám materiálu, který by mohl být znovu použit k výrobě další PET lahve. Zavedením zálohovacího systému dochází k uzavírání smyčky. PET lahev se v ČR vyrobí, použije, vytřídí, zrecykluje a opět se vyrobí lahev nová. Tím dochází k přechodu na cirkulární ekonomiku.
Reuse-reduce-recycle
Ať už se může zdát něco jako správné řešení, ne vždy se dá nazvat nejlepším. Vše jednorázové totiž plýtvá ve velkém vstupními zdroji, které máme k dispozici a pouhou změnou materiálu jednorázových obalů se nic nezmění. Proto je potřeba přetvořit celý systém, předcházet co nejvíce vzniku jednorázových obalů, zavádět znovupoužitelné obaly nebo obaly, které jsou skutečně recyklovatelné. Řešením mohou být vratné obaly a zavedení zálohovacího systému, který zajistí čistý materiál pro následnou recyklaci. Proto obaly nevyhazujte, ale znovu používejte a až poté řádně roztřiďte nebo vraťte. A nezapomeňte, plně znečištěný obal od jídla patří do směsi, nikoliv do plastu nebo papíru.